Koukejte sem naklusat!

Zajímavý úkaz: chcete napsat o knize / filmu / výstavě. Chcete udělat té akci reklamu na několik tiskových stran a jediné, co potřebujete je domluvit si rozhovor s autorem. A nakonec všechno ztroskotá na tom, že ten dotyčný nemá čas přijet na rozhovor.

Protože...zrovna přijela návštěva / zrovna jde dítě na besídku / protože jedu na konferenci.
Prima...tak se pojďme dohodnout na nějaký kompromis.

Navrhujete několik termínů...a pořád se to autorovi nehodí. Marně si lámete hlavu, proč? Třeba proto, že propagujete jeho výtvor?

Jak úplně odradit novináře, aby o vás nikdy nenapsal?

Máte příběh. Máte hodně zajímavý příběh. Víte spoustu podrobností, protože se tím zabýváte roky. A říkáte si, že tohle přeci novináře musí zajímat! Jenže pak nastane bod zlomu. Ten novinář po vás něco chce. Je to zvláštní, ale chce podklady. Co těm novinářům asi běží v mozku?

Zkusme modelový případ. Příběh je následující: Před týdnem jste otevřeli první mezigenerační dům v Česku, kde bydlí senioři a mladí lidé.

Novinář zavětří, protože:
1) prý je to první dům v Česku
2) prý se tam dá mluvit se seniory a mladými
3) prý mají organizátoři fotky

A teď, jak to v reálu vypadá, když se novinář chce dozvědět víc.

1)
Novinář se ptá: Takže ten váš dům je opravdu první?
Organizátor: Já myslím, že je určitě první. I když teda asi je něco podobnýho taky v Berouně, v Mikulově, v Kadani, v Teplicích, no ale nevím to jistě, snad ještě nezačali. Ale víte, co bude nejlepší? Zkuste si zavolat na tiskový Min. sociální práce, tam vám to určitě řeknou
Přetlumočeno pro novinářův mozek: takže vlastně vůbec není jistý, že to je tak výjimečný projekt. Volat na tiskový? To bude zase nahánění několik dnů a výsledek nejistý. Hmmm, takže nic moc.

2) 
Novinář: Mohl byste mi doporučit někoho z těch seniorů na rozhovor?
Organizátor: Jo, tak to nevím, jestli půjde, ale víte co? Já mám pro vás lepší nápad. Zeptejte se našeho starosty. To je pro nás nejdůležitější, aby tam mluvil v tom článku.
Přetlumočeno pro novinářův mozek: ach jo, takže příběhy nebudou a chce tam procpat starostu

A velké finále:

3) 
Novinář: máte z té akce fotky?
Organizátor: jasně, něco jsme tam cvakli, máme toho spoustu
Přetlumočeno pro novinářův mozek: přijde vám 50 fotek, budou tam uříznutý hlavy, nohy, ruce...nebo lidi, jak se ládujou br.salátem..nebo fotky sponzorských hrnků, triček, trenýrek. Dohromady ani jedna použitelná fotka

Suma sumárum, co může teď novinář říct v redakci svému nadřízenému?
- asi to není první dům v republice (reakce nadřízeného: "takže nuda")
- asi mě tam k nikomu nepustí (reakce nadřízeného: "bez rozhovorů to nepůjde")
- fotky jsou nepoužitelný (je to na houby)

Sečteno, podtrženo. Sice jste mě hezky navnadili zajímavým příběhem, ale teď zjišťuju, že mi s tím nepomůžete. A já se zase jen vztekám, protože si říkám: další zabitej příběh:( a přitom stačilo tak málo a mohla z toho být celostrana v novinách.

A jak to udělat jinak? Ne, není to jaderná fyzika, je to zcela prosté. Připravte si podklady předem, aby bylo jasné, čím je váš projekt jiný, čím je zajímavý? S kým se tam dá mluvit? Co se tam dá nafotit? Zeptejte se lidí, kteří jsou do projektu zapojení, zda jsou svolní k rozhovoru a fotky zadejte profesionálům a řekněte jim, co přesně mají vyfotit. Chlebíčky ani loga novináře opravdu zajímat nebudou. A nezačínejte každou větu "Nevím, neznám, nemůžu, nestihnu".

Takže zas a znova: moc vás prosím: ušetřeme si tuhle sisyfovskou práci. Opravdu mě (a věřím, že i ostatní kolegy novináře) opravdu nás ty příběhy zajímají, ale nedělejte všechno proto, abyste nás zcela odradili.

Ten obrázek jen dobře ilustruje nekonečnou práci, kdy stále doufáte a stále je to dokola. Je to z webu nějaké počítačové hry , která s mým textem nesouvísí, jen se mi líbil ten obrázek. https://www.youtube.com/watch?v=3O48LLzxBPQ

Paní redaktorko, máme pro vás fotečky!

Asi už víte, že mám strašně ráda „fotečky“. Každý týden se snažím se přemluvit organizátory kulturních akcí, aby byli svolní k propagaci té akce a věřte mi, že každý týden je to zase další překvapení.

Já: Dobrý den, můžete mi poslat fotografie obrazů / karikatur / soch?

XY: Bohužel, nemůžeme reprodukce poskytovat, protože v 90% případů nemáme požadované oprávnění. Pokud nám ho autoři poskytnou, pak je to pouze pro účely naší galerie.

Někdy je to ale úplně jiná situace. Přijde třicet variant jedné „fotečky“ a kupodivu ani jedna nejde použít do tisku. Proč? Ano, tohle je můj výraz (vpravo na snímku), když vidím, co mi zase přišlo za hrůzy.

foto Stephanie Kristl

A přitom se to dá poznat velmi snadno, je to opravdu jen věc cviku. 

Rozhovor? No já nevím

Nedávno se mi zadařil zase další duet. Během jednoho dne dvě stejné reakce od dvou různých lidí.

Já: Dobrý den, ráda bych s Vámi udělala rozhovor o Vaší knize/výstavě/akci.
Někdo: Hmm, no to já teda nevim, jak by to jako probíhalo? (zcela znuděně, zcela podezřívavě)
Já: Tak sejdeme se, povyprávíme, napíšu, pošlu.
Někdo: A to se kvůli tomu musíme scházet? Nestačilo by po mailu? A to si mě u toho budete nahrávat?
Já: Tak dobrou paměť teda nemám, budu si vás nahrávat.
Někdo: A fotit mě doufám nemusíte???

---
Já jsem asi fakt věčnej naiva. Kdybych vydala knihu nebo měla výstavu a zavolá mi někdo, že o tom chce napsat velkej článek, tak skáču až do stropu, ale chápu…Jsem prostě exot... lidé jsou různé

Pomoc! Někdo volá! Credit: http://reallifeglobal.com