Volá PR osoba: "Potřebuju něco dostat do médií!"

Tahle situace se opakuje hodně často a - i když se snažím stále dokola vysvětlovat - stejně je to na houby a já mám pocit, že to nebere konce. O co jde? O načasování, kdy posíláte informace novinářům. A taky o to, jak ty podklady vypadají, protože to je leckdy největší problém: že něco chcete propagovat, ale nemáte podklady v takové formě, v jaké je novinář potřebuje.

Tady jsou dva extrémy, které zažívám téměř denně:

První: v dubnu mi volá PR osoba, že v červnu má super filmovej festival / výstavu / benefiční akci a povídá: "Potřebovala bych to dostat médií!"

Druhý: PR osoba píše ve středu odpoledne, že v pátek dopoledne má super akci.

Oboje je špatně načasované: moc brzo / moc pozdě, ale ... pokud mě to téma zajímá, tak pohnu horou, abych si překopala program a měla v tom termínu volno. Jen je to mnohem větší stres, než kdyby to načasování bylo lepší.

1) Do deníku posílejte info o akci v řádu dnů. Novinář v deníku neplánuje týdny nebo měsíce dopředu.

2) Do týdeníku je to zhruba dva, max. tři týdny předem.

Pokud jste typ "last minute" a posíláte všechno na poslední chvíli, pak vás moc prosím: nejdřív promyslete, co a komu posíláte.

Příklad: ve středu mi volá PR osoba nakladatelství, že v pátek ráno přiletí slavný spisovatel.
Fajn, sice mám x rozepsaných věcí, mám schůzky, ale nějak to zvládnu, ale potřebuju mít maximum informací.

Takže se PR osoby zeptám:
- kolik má spisovatel času na rozhovor?
- bude to s tlumočením / nebo bez?
- můžeme přijít s fotografem? Nebo máte svého fotografa?
- můžete mi poslat jeho knihu v pdfku, abych si to stihla přečíst?

Věřte mi, že většina novinářů má zájem o dobrá témata, ale jsou rozlítaní jako všichni a když chtějí dělat práci na maximum, tak potřebují taky maximum od vás. Protože...vy jste ti, kteří něco nabízíte, kteří něco chcete prosadit do médií, takže ten hlavní míč je na vaší straně. Chcete se dozvědět víc postřehů z praxe?

Koukejte sem naklusat!

Zajímavý úkaz: chcete napsat o knize / filmu / výstavě. Chcete udělat té akci reklamu na několik tiskových stran a jediné, co potřebujete je domluvit si rozhovor s autorem. A nakonec všechno ztroskotá na tom, že ten dotyčný nemá čas přijet na rozhovor.

Protože...zrovna přijela návštěva / zrovna jde dítě na besídku / protože jedu na konferenci.
Prima...tak se pojďme dohodnout na nějaký kompromis.

Navrhujete několik termínů...a pořád se to autorovi nehodí. Marně si lámete hlavu, proč? Třeba proto, že propagujete jeho výtvor?

Jak úplně odradit novináře, aby o vás nikdy nenapsal?

Máte příběh. Máte hodně zajímavý příběh. Víte spoustu podrobností, protože se tím zabýváte roky. A říkáte si, že tohle přeci novináře musí zajímat! Jenže pak nastane bod zlomu. Ten novinář po vás něco chce. Je to zvláštní, ale chce podklady. Co těm novinářům asi běží v mozku?

Zkusme modelový případ. Příběh je následující: Před týdnem jste otevřeli první mezigenerační dům v Česku, kde bydlí senioři a mladí lidé.

Novinář zavětří, protože:
1) prý je to první dům v Česku
2) prý se tam dá mluvit se seniory a mladými
3) prý mají organizátoři fotky

A teď, jak to v reálu vypadá, když se novinář chce dozvědět víc.

1)
Novinář se ptá: Takže ten váš dům je opravdu první?
Organizátor: Já myslím, že je určitě první. I když teda asi je něco podobnýho taky v Berouně, v Mikulově, v Kadani, v Teplicích, no ale nevím to jistě, snad ještě nezačali. Ale víte, co bude nejlepší? Zkuste si zavolat na tiskový Min. sociální práce, tam vám to určitě řeknou
Přetlumočeno pro novinářův mozek: takže vlastně vůbec není jistý, že to je tak výjimečný projekt. Volat na tiskový? To bude zase nahánění několik dnů a výsledek nejistý. Hmmm, takže nic moc.

2) 
Novinář: Mohl byste mi doporučit někoho z těch seniorů na rozhovor?
Organizátor: Jo, tak to nevím, jestli půjde, ale víte co? Já mám pro vás lepší nápad. Zeptejte se našeho starosty. To je pro nás nejdůležitější, aby tam mluvil v tom článku.
Přetlumočeno pro novinářův mozek: ach jo, takže příběhy nebudou a chce tam procpat starostu

A velké finále:

3) 
Novinář: máte z té akce fotky?
Organizátor: jasně, něco jsme tam cvakli, máme toho spoustu
Přetlumočeno pro novinářův mozek: přijde vám 50 fotek, budou tam uříznutý hlavy, nohy, ruce...nebo lidi, jak se ládujou br.salátem..nebo fotky sponzorských hrnků, triček, trenýrek. Dohromady ani jedna použitelná fotka

Suma sumárum, co může teď novinář říct v redakci svému nadřízenému?
- asi to není první dům v republice (reakce nadřízeného: "takže nuda")
- asi mě tam k nikomu nepustí (reakce nadřízeného: "bez rozhovorů to nepůjde")
- fotky jsou nepoužitelný (je to na houby)

Sečteno, podtrženo. Sice jste mě hezky navnadili zajímavým příběhem, ale teď zjišťuju, že mi s tím nepomůžete. A já se zase jen vztekám, protože si říkám: další zabitej příběh:( a přitom stačilo tak málo a mohla z toho být celostrana v novinách.

A jak to udělat jinak? Ne, není to jaderná fyzika, je to zcela prosté. Připravte si podklady předem, aby bylo jasné, čím je váš projekt jiný, čím je zajímavý? S kým se tam dá mluvit? Co se tam dá nafotit? Zeptejte se lidí, kteří jsou do projektu zapojení, zda jsou svolní k rozhovoru a fotky zadejte profesionálům a řekněte jim, co přesně mají vyfotit. Chlebíčky ani loga novináře opravdu zajímat nebudou. A nezačínejte každou větu "Nevím, neznám, nemůžu, nestihnu".

Takže zas a znova: moc vás prosím: ušetřeme si tuhle sisyfovskou práci. Opravdu mě (a věřím, že i ostatní kolegy novináře) opravdu nás ty příběhy zajímají, ale nedělejte všechno proto, abyste nás zcela odradili.

Ten obrázek jen dobře ilustruje nekonečnou práci, kdy stále doufáte a stále je to dokola. Je to z webu nějaké počítačové hry , která s mým textem nesouvísí, jen se mi líbil ten obrázek. https://www.youtube.com/watch?v=3O48LLzxBPQ

Paní redaktorko, máme pro vás fotečky!

Asi už víte, že mám strašně ráda „fotečky“. Každý týden se snažím se přemluvit organizátory kulturních akcí, aby byli svolní k propagaci té akce a věřte mi, že každý týden je to zase další překvapení.

Já: Dobrý den, můžete mi poslat fotografie obrazů / karikatur / soch?

XY: Bohužel, nemůžeme reprodukce poskytovat, protože v 90% případů nemáme požadované oprávnění. Pokud nám ho autoři poskytnou, pak je to pouze pro účely naší galerie.

Někdy je to ale úplně jiná situace. Přijde třicet variant jedné „fotečky“ a kupodivu ani jedna nejde použít do tisku. Proč? Ano, tohle je můj výraz (vpravo na snímku), když vidím, co mi zase přišlo za hrůzy.

foto Stephanie Kristl

A přitom se to dá poznat velmi snadno, je to opravdu jen věc cviku. 

Rozhovor? No já nevím

Nedávno se mi zadařil zase další duet. Během jednoho dne dvě stejné reakce od dvou různých lidí.

Já: Dobrý den, ráda bych s Vámi udělala rozhovor o Vaší knize/výstavě/akci.
Někdo: Hmm, no to já teda nevim, jak by to jako probíhalo? (zcela znuděně, zcela podezřívavě)
Já: Tak sejdeme se, povyprávíme, napíšu, pošlu.
Někdo: A to se kvůli tomu musíme scházet? Nestačilo by po mailu? A to si mě u toho budete nahrávat?
Já: Tak dobrou paměť teda nemám, budu si vás nahrávat.
Někdo: A fotit mě doufám nemusíte???

---
Já jsem asi fakt věčnej naiva. Kdybych vydala knihu nebo měla výstavu a zavolá mi někdo, že o tom chce napsat velkej článek, tak skáču až do stropu, ale chápu…Jsem prostě exot... lidé jsou různé

Pomoc! Někdo volá! Credit: http://reallifeglobal.com

Mluvčí je tu od toho, aby mlčel

Kdysi dávno jsem se naučila, že pokud chcete přežít ve státní správě, pak musíte zapomenout na veškerou logiku. Jinak si neustále budete klást otázku: "A proč to nejde takhle? Nestačilo by zavolat pana xy? Proč to nevyřídí?" ... Ne, nestačilo, všechno jde prostě složitěji, než je běžné. Jsou tu zákony, které nikdy nemůžete pochopit, ani když máte bujnou fantazii.

Velmi dobře se tenhle nelogický model dá demonstrovat na fungování tiskových mluvčí státních organizací. Podíváte se na web a tam je v sekci "Tiskové oddělení" čtyř nebo pět jmen. Mají nejrůznější funkce, např. tiskový mluvčí, zástupce tiskového mluvčího, asistentka tiskového mluvčího. A jeden obecný email, např: press@statniurady.cz a jednu pevnou linku.

Mobilní telefon se - až na naprosté výjimky - u tiskových mluvčích nevyskytuje. Nemají ho uvedený ani na webu, ani v podpisu emailu, ani na vizitce. "Proč?" - zeptáte se...a zde je odpověď: nedávají si ho tam prostě proto, aby je někdo neotravoval. Hlavně novináři, ještě by něco chtěli!

Shánění tiskového mluvčího se velmi často podobá shánění lidí z galerií. Když zavolám na pevnou linku tiskového oddělení, tak se dozvím: "mluvčí ještě nedorazil" / "zrovna odběhl" / "teď je na poradě" / "už tu není". Zkrátka "odchytit" mluvčího je skoro nemožné. A když už ho náhodou dostanu k telefonu, pak následuje pokračování téhle zvláštní hry na kočku a myš.

Já: "Máte k dispozici materiály xy?"
Mluvčí: "Nemáme"
Já: "A kdy tedy budou?"
Mluvčí: "To nevím"
Já: "Můžete se tedy zeptat?"
Mluvčí: "Můžu, ale nevím, kdy je dostanu"

Často přemýšlím, co je vlastně cílem této "komunikace"? A většinou se mi zdá, že asi to, aby už novinář neotravoval, aby nevolal, nepsal. A mluvčí? Ten je tu asi od toho, aby mlčel nebo mlžil.

Čest výjimkám, kéž by jich bylo víc!

Poslala jsem Vám mailíka, půjdete na kávičku?

Zase jeden zajímavý trend, který se rozmáhá v PR. Netuším proč, ale mají takový zvláštní slang, který jsem zatím nepochopila. Otevřu email a tam je tohle:

"Minulý týden jsem Vám poslala mailíka, jestli by Vás zajímalo xy? Nechcete zajít na kávičku? Zrovna organizujeme snídani pro novináře, tak si o tom můžeme popovídat". Pod touhle lukrativní nabídkou je většinou familiérní podpis ala "Maruška / Katka / Majda"

Moje fantazie na to asi nestačí, ale představuju si tohle: pisatelka toho emailu asi tráví rána, poledne, odpoledne a večery obíháním "káviček" a její potenciální klienti jsou zřejmě něco jako spolužačky ze základky.

Nelpím na nějakých formalitách, ale proč bych měla chodit někam, kde budu hodinu usrkávat kafe a drobit croissant? To novináři vypadají jako asociálové, kteří se někam vypraví jen když se jim předhodí návnada? Nevím, jak kolegové, ale já tohle opravdu neberu. Buď mi ta dotyčná osoba chce něco konkrétního, tak ať to jasně a stručně napíše nebo zavolá. Proč kvůli tomu máme hodinu štěbetat u kafe? To je pro mě záhada, kterou asi nikdy nerozluštím.

A proč ten podpis? To mi třeba zodpoví někdo, kdo čte tento blog a pracuje v PR. Já když píšu někomu, koho jsem v životě neviděla, tak mu rozhodně nepíšu jako podpis "Juditka"

Na závěr ještě taková perlička: jsou také firmy, kde vám zaměstnanci hned v prvním emailu tykají. Prý je to "firemní kultura, že jsou takhle neformální". Na základce možná, ale v profesionálním kontaktu je to opravdu něco, co mi připadá nevhodné. V reálném životě mi to docela trvá, než si s někým začnu tykat, natož na dálku.